Johano... | Hřejivá výzva 5

Než začnete číst, pusťte si písničku, kterou jsem při psaní poslouchala já.


"Myslel jsem, že jsem viděl už dost!" Začal jsem na ně křičet. Už jsem to prostě nemohl dál snést. Ale ne, nemohli mě nechat být. "Počkej, já ti to vysvětlím!" křičela na mě Johana. Ale některé věci vysvětlit nejdou. Nebo možná jdou, ale já už o nic nechci nic vědět. Mám plné zuby téhle zapáchající šedé hmoty, která vypadá jako modelína a říká se jí život. Mám plné zuby lidí, kteří mi mažou med kolem pusy a pak mě zrazují jeden za druhým jako vojáčci v dědově kredenci. Svět není růžový. A není ani černobílý. Občas je jenom černý.
Johana se ale vždycky snažila přetírat všechno narůžovo. Lidi i jejich činy. A teď i sebe a mě. Jak mohla něco takového udělat? "Posloucháš mě vůbec?" vytrhne mě její pláč z myšlenek. "Johano!" vzdychnu. "Já... to... nechci omlouvat. Jenom vysvětlit." "Johano já už nechci žádné vysvětlení. Nechci už nic. Prostě mě už nech. Některý šrámy na duši se už holt nezahojej!" vyletí to ze mě dřív než se stihnu zarazit. 
Johana se zastaví uprostřed nádechu a vypadá, jako kdybych ji bodl do břicha. Podívá se na mě se zoufalým výrazem v očích. Ta vzpomínka ji bolí stejně jako mě. Rozpláče se. "Já, já... proč tohle děláš? Nezačínej s tím znova! Je to pryč! Nezatahuj to sem, s Filipem to nemá nic společného!" "Á tak pán má taky jméno?" podívám se tázavě za Johanu, kde se dekuje to podivné individuum. "Johano mě to bolí stejně jako tebe! Možná ještě víc. A nejsi jediná, komu je všechno tohle líto!" vyštěknu. "Ty ale taky nejsi jediný na zemi. Jsou taky jiní lidé, o které se musím starat!"
Na to už nemám co říct. Otočím se na patě a zabouchnu za sebou dveře. Když běžím po schodech, slyším, jak je otevírá a vzlyká. "Až mě budeš hledat, možná to zase bude obráceně. Ale já ti ji aspoň představím, Johano. Já jo!" zakřičím nad sebe. 

Run Run Run 😔😣Pak prolétne vchodovými dveřmi a je pryč. Já tam stojím sama nad schodištěm, Filip utekl oknem, kdyby se s ním chtěl Pavel náhodou poprat. Myslela jsem si o něm víc. Pochopitelně. Ale myslela jsem si víc i o Pavlovi. Neřekla bych, že zrovna on mi vmete do obličeje moji starou chybu, před kterou utíkám celý život. Ví, že jsem si s ním něco začala, protože se neptal. A teď místo toho aby se neptal až do konce, mi to vmete do tváře. Posadím se na ledově chladné dlaždice. Došly mi slzy.
Vím kam šel. V tom je ten problém. Šel do parku zničit to srdce. Zničit ten strom. Symbolika. Šel zničit nás. To je jeho. Vždycky se umí naštvat s efektem. Ale až do dneška jsem měla to štěstí, že se nenaštval na mě. Pokazila jsem to. On ale taky. A ví to, jenže to už nikdy nepřizná. O mě už nikomu vyprávět nebude.
Ne. Tak to nemůžu nechat. S náhlým návalem energie se zvednu a začnu šněrovat tkaničky na svých hnědých kozačkách. Obléknu si kašmírový svetr a vyběhnu ven. I když venku mrzne a já přestávám dýchat, pořád běžím. Nic mě nezastaví. Je to jako pud sebezáchovy. Já ale neutíkám před medvědem grizzly ani před pohraničníky. Utíkám pro něj. Protože bez něj nedokážu žít. Je to tak jisté. Tak prosté! A on to ví. Ví o mně víc než já sama.
Ledové krystalky vzduchu mě bodají do tváří, když konečně doběhnu do parku. Nemůžu popadnout dech. Mrzne, není se co divit. Zkřížím ruce na prsou, aby mi přestaly umrzat konečky prstů. Pomalým krokem se vydávám k němu. Když jsem od něj asi tři metry, otočí se. Dělá přesně to, co jsem čekala. V ruce má kyblík a štětec namočený do červené barvy. Škrtá naše srdce. Určitě. Naštěstí na něj z téhle strany nevidím.

Vypadá, jako by vystoupila z pohádky. Princezna zakletá v ledu. Snaží se zakrýt to, jak moc se třese zimou. "Pavle..." zašeptá tak, že musím odezírat, abych jí vůbec rozuměl. "Můžu se podívat? Naposledy?" vzlykne. Kývnu a položím štětec a barvu. Přistoupí ke stromu a zkamení údivem. Myslela si, že ho zničím. To bych neudělal. Nikdy. Otočí se ke mně, oči stále plné údivu. Položím jí prst na ústa. "Pavle..." zašeptá přesto. Přes tvář mi přelétne nevinný úsměv. 
"Johano..."


Tento příběh je součástí Hřejivé výzvy. Moje příspěvky najdete tady. K tomuto textu asi nelze nic dodat. Je příliš impulzivní. A hlavně vzešel z písničky. Když mi dohrála jedna, poslouchala jsem ještě The Call a Because Of You. Hudba mi pomáhá se soustředit... A psát. Tak doufám, že se vám můj impuls líbil.
Marky
P.S. Začátek klipu k písničce, kterou jste si ke čtení pustili,se točil na rouře metra, která vede nad jezerem... Vylézt tam nahoru byl vždycky můj dětský sen :) 

Komentáře

  1. Docela zajímavý pocity když to čte člověk jménem Johana co má bratra Filipa... :D
    ... Jinak nádherné

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hehe, dobrá trefa, no :D Jinak děkuji - skoro jsem zapomněla, že jsem to psala... Je to tak dávno :D

      Vymazat

Okomentovat

Budu ráda za každý komentář, připomínku, nápad... Pokud byste mě chtěli kontaktovat osobně, můžete použít můj mail marky48dsp@gmail.com. Předem díky za jakoukoli odezvu.